Z letniček do této skupiny patří hrachor vonný (Lathyrus odoratus), pěstovaný v mnoha barevných varietách. Nezřídka se využívá i k řezu květů do vázy.

Oblíbená a nenáročná je povíjnice nachová (Ipomoea purpurea), která se pěstuje již v mnoha atraktivních kultivarech lišících se velikostí a barvou květů, svlačec trojbarvý (Convolvulus tricolor), dlouhatec (Dolichos lablab), quamoclit (Quamoclit lobata), Rhodochiton, lilek jasmínovitý (Solanum jasminoides), jehož stonky bývají posety množstvím bílých květů. Patří sem i módní hit posledních let thunbergie (Thunbergia alata), nazývaná lidově černooká Zuzana nebo třeba vilec (Cobaea scandens) – rychle rostoucí liána s velkými zvoncovitými květy. Všechny uvedené druhy vyžadují oporu (tyčky nebo provázky), okolo kterých se ovíjejí nebo přichycují úponky. Tyto nenáročné rychle rostoucí rostliny pěstujeme na slunném stanovišti. Vyžadují dostatečnou zálivku s občasným přihnojením. Množí se snadno semeny.

Pestrou skupinou jsou okrasné dřeviny okrasné květem. K nejpěstovanějším patří plaménky. Kromě množství velkokvětých kultivarů se pěstují i původní botanické druhy. Z domácích je to plamének plotní (Clematis vitalba), který nevyniká zvláštní krásou, ale dobře zakrývá nevzhledná místa a používá se jako protihluková clona. Plamének horský (C. montana) pochází z Asie. Roste bujně a vykvétá již v květnu. Pro větší skalky nebo stinná zákoutí se hodí plamének alpský (C. alpina) nebo plamének velkokvětý (C. macropetala). Zajímavý je plamének tangutský (C. tangutica) s menšími, ale pěknými, žlutými květy. Na vzniku velkokvětých plaménků se podílelo mnoho druhů. Tyto kultivary jsou světlomilné, ale nesnášejí úpal. Vyžadují chráněné stanoviště. Při jižních stěnách je třeba zakrývat báze rostlin. Vysazujeme je do živné půdy s mírně zásaditou reakcí. Každoročně během vegetačního klidu je seřezáváme nízko nad zemí. Na zimu k rostlinám nahrneme vrstvu listí. Existuje stovky atraktivních kultivarů a každoročně vznikají nové.
Další nepřehlédnutelnou popínavkou je opletka Aubertova (Fallopia aubertii), která se používá často k zakrývání nevzhledných ploch, plotů a zídek. Je nenáročná, značně však vyčerpává půdu a potlačuje okolní rostlinstvo. Vytváří velkou hmotu. Kvete od léta do podzimu množstvím drobných bílých květů.
Méně známá je akébie (Akebia quinata), asijská ovíjivá liána s dlanitě pětičetnými listy a hnědopurpurovými květy. Patří k odolným a nenáročným druhům vhodným na slunce i do mírného stínu.
Krásnou nápadně kvetoucí popínavou rostlinou je trubač (křivouš) kořenující (Campsis radicans). Na lodyhách vytváří shluky krátkých kořínků, kterými se přisává k podkladu. Uchycení však nebývá dostatečné, proto je potřeba rostlinu vyvazovat. Dorůstá výšky kolem 10 metrů. Až devět centimetrů dlouhé trubkovité zakřivené květy rozkvétají od července do září. Vyžaduje chráněné slunné stanoviště. V tuhých zimách namrzá. Silnější řez kvetení neomezuje. Nejlépe se hodí na jižní strany budov.
Vistárii (Wisteria) není nutno zvlášť představovat. Tato mohutná liána s nádhernými světle modrofialovými květy v převislých hroznech se pěstuje relativně často. Rovněž vyžaduje teplé slunné místo a živnější alkalickou půdu. V tužších zimách namrzá, po seříznutí však znovu obráží. Vistárie se hodí na jižní stěny ke sloupům, na silnější opory (pergoly, mříže, apod). Také v početném rodu zimolezů (Lonicera) se vyskytují popínavé druhy. Je to například zimolez obecný (Lonicera caprifolium), z. německý (L. periclymenum) nebo někteří kříženci. Zimolezy vysazujeme k plotům, mřížím, pergolám apod. Drobnější květy mají dlouze trubkovité koruny a upoutávají výraznou vůní. Většina z nich po odkvětu zdobí červenými nebo černými plody. Z Číny pochází popínavá hortenzie řapíkatá (Hydrangea petiolaris). Na jejich větvích vyrůstají příčepivé kořínky. Velké listy jsou široce vejčité. V létě rozkvétají nápadná talířovitá květenství se sterilními bílými květy na obvodu. Nápadně kvetoucích lián je mnoho. Patřila by mezi ně i královna květin, růže.