Pěstované lilie

Původně se v zahradách pěstovaly botanické lilie, jejichž cibule byly získány v přírodě. Některé se dovážely i na velikou vzdálenost, např. lilie zlatavá (L. auratum) a nádherná (L. speciosum) z Japonska do USA i do Evropy. Později se přecházelo na pěstování vhodných pěkných druhů a variet, které bylo možné vypěstovat ze semen. V poslední době se nejčastěji pěstují hybridní lilie, které jsou vyšlechtěné pro pěstování v normálních zahradních podmínkách.

První hybridní lilie byly vyšlechtěny již v minulém století, a to křížením lilie pacibulkaté (L. bulbiferum) a lilie skvrnité (L. maculatum). Postupně se ke křížení přibíraly další druhy sekce Sinomartagon a vznikl velký oddíl hybridních lilií - asiatky, které jsou tvarově velmi rozdílné.

Dějiny eurasiatek začínají v roce 1886, kdy Van Tubergen získal odrůdu 'Marhan' z křížení lilie zlatohlavé (L. martagon) a Hansonovy (L. hansonii). Přikřížením lilie čchingtaoské (L. tsingtauense) E. Robinsonem v Kanadě v roce 1963 se variabilita kříženců rozšířila, takže můžeme očekávat i vzpřímeně kvetoucí eurasiatky.

Číňanky jsou dalším důležitým oddílem lilií. Jejich skutečný rozvoj nastal po roce 1925, kdy E. Debras zkřížil lilii Sargentinu (L. sargentiae) s lilií Henryovou (L. henryi), čímž vznikl první orleánský hybrid (L. ´aureliaense).

Posledním pokrokem jsou mezisekční hybridy. Prvním zástupcem je odrůda 'Black Beauty', kterou vyšlechti L. Woodriff křížením orientálek a číňanek (pododdíl orienpetů) v roce 1957. Nejnovější je rozsáhlá skupina hybridů asiatek a formosanek, jejichž odrůdy se začaly objevovat teprve nedávno.

Lilie se postupně stala důležitou květinou nejen zahrádek, ale též masově množenou květinou pro řezané květy (Holandsko). Kromě jiných lilií se v USA jako hrnková pěstuje lilie dlouhokvětá (L. longiflorum) k velikonočním svátkům. V Austrálii a na Novém Zélandu se již dlouho pěstují orientálky. Novými centry pěstování se v posledních letech stává i východní Asie (Korea a Japonsko), Jižní Amerika (Kolumbie) aj. Původně botanické lilie jsou z velké části nahrazeny hybridními odrůdami prošlechtěnými pro dané účely. Za účelem registrování názvů hybridních odrůd lilií byla vypracována zahradnická soustava hybridních lilií s osmi sekcemi, kterou v roce 1964 přijala Královská zahradnická společnost (RHS) v Anglii. Tuto soustavu přijala i Severoamerická liliářská společnost (NALS) pro klasifikaci lilií na výstavách a sekce doplnila římskými čísly a názvy. Ty se později různě pozměňovaly, aby byly vystižnější.

Synonyma názvů grup jsou uvedena v závorkách:

I Asijské hybridy,
II Martagon hybridy (eurasijské, martagonské a zlatohlavé hybridy),
III Candidum hybridy (evropské a bělostné hybridy),
IV Americké hybridy,
V Longiflorum hybridy (dlouhokvěté hybridy),
VI Trubkovité a orleánské hybridy (čínské, čínské trubkovité, trubkovité hybridy, aureliany),
VII Orientální hybridy (východní hybridy),
VIII Ostatní hybridy.

K těmto sekcím se přiřazuje i členitá nehybridní sekce IX s botanickými druhy, jejich varietami a vnitrodruhovými odrůdami. V sekcích I – VII jsou zařazeny hybridní lilie vzájemně příbuzné a většinou se navzájem křížící, v sekci VIII nepříbuzné křížence. Druhy podílející se na jejich vzniku v jednotlivých sekcích jsou uvedeny dále.

Jednotlivé sekce se dále dělí podle postavení květů na skupiny a podle tvaru květu na podskupiny.