Popínavky, které vyžadují podpůrnou konstrukci, se podle způsobu uchycení svých zelených výhonů k opoře dělí na rostliny ovíjivé, úponkaté a vzpěrné (šlahounovité). Úponkaté rostliny se mohou dále rozlišovat podle typu či přesněji řečeno podle způsobu vzniku úponek, které vznikají přeměnou listových řapíků, terminálních částí listu nebo článků hlavního stonku.

Samopnoucí rostliny, které zdolávají svislé stěny bez další opory, se podle uchycení k podkladu dělí na rostliny s příčepivými kořínky a rostliny s přísavnými destičkami či terčíky. Chceme-li dosáhnout dlouhodobého ozelenění svislých stěn či jiných svislých prvků, musí vycházet výběr vhodné nosné konstrukce ze způsobu přichycování jednotlivých druhů k opoře, např. samopnoucí rostliny potřebují ke zdárné cestě vzhůru pouze vhodný podklad. Důležité vlastnosti jednotlivých skupin popínavých rostlin popisuje text v knize na straně 42–45.

Ovíjivé rostliny

K nejznámějším ovíjivým rostlinám patří zimolez (Lonicera), vistárie čínská (Wisteria sinensis), povíjnice (Ipomoea) a opletka čínská (Fallopia aubertii). Ovíjivé rostliny nevytvářejí žádné speciální příchytné orgány. Svými mladými výhony ovíjejí tyče, kůly, lana, pletiva, zástěny a další opory s vertikálními prvky a šplhají vzhůru.

Jednoznačně dávají přednost svisle probíhajícím prvkům v opoře, příčná spojení v konstrukcích zabraňují sklouzávání už ovinutých výhonů. Klesne-li sklon tyčí či provazů pod 45 stupňů, začne ochota k ovíjení výrazně ochabovat. Vodorovně vedené prvky rostliny ovíjejí jen opravdu výjimečně (opletka čínská). Je-li vodorovné vedení výhonů žádoucí, musí se rostliny na oporu navádět a vyvazovat tak trochu proti jejich vůli.