Většina přírodních druhů pelargonií pochází z oblastí zimních dešťových srážek, kde rostliny po letním suchu a prvních podzimních deštích začínají růst. Těmto všem rostlinám částečně odpovídá postup přezimování známých okrasných velkokvětých tzv. anglických pelargonií P. grandiflorum hort. Tato rozsáhlá skupina pelargonií z jihozápadní Afriky, včetně sukulentních a hlíznatých druhů, vyžaduje přes zimu chladnější prostředí s teplotou mezi 8–12 °C, slabší zálivku (nahrazenou občas mlžením), avšak co největší množství světla. Rostliny přes zimní dobu obrážejí a plný růst a kvetení prodělávají na jaře, kdy se zvyšuje zálivka a teplota. Nejlepším prostředím pro tyto druhy pelargonií jsou velmi světlá chráněná místa, jako méně vytápěný skleníček, zimní zahrada, okna chladnějších bytů, dobře osvětlené chodby, verandy apod.

Rostliny pocházející z jižní a jihovýchodní Afriky (např. P. zonale, P. inquinans, P. peltatum apod.), z oblastí celoročních nebo jen letních dešťů a prodělávající v zimě období klidu vyžadují stejné umístění, spíše nižší teplotu a zálivku v zimě velice omezenou. Po přesázení začátkem jara se zvýší teplota a zálivka. Druhy ze střední části jižní Afriky (např. P. bowkeri, P. schizopetalum, P. pulverulentum apod.), kde v zimě neprší, vyžadují v zimě sušší bezmrazé prostředí.

Pro přezimování pelargonií nejsou vhodné tmavé garáže a sklepy, tmavé chodby a místnosti, zvláště pokud je tam při nedostatku světla ještě vyšší teplota. V teplém prostředí se snaží pelargonie růst, při nedostatku světla tvoří pouze tenké, dlouhé, nedostatkem chlorofylu nevybarvené výhonky a tím se rostlina silně vyčerpává. Teplota nemá zbytečně kolísat a podle potřeby je vhodné i v zimě větrat. Speciální nároky na pěstování, ošetřování a přezimování jsou detailněji popsány u jednotlivých druhů pelargonií.