Aukuba japonská je nižší až středně vysoký stálezelený keř s velkými, nápadně skvrnitými listy. Jsou překvapivě měkčí než u jiných stálezelených keřů – např. cesmín nebo bobkovišní. Mohou být až 20 cm dlouhé a 8-10 cm široké. Samičí rostliny po odkvětu na mnoho měsíců zdobí sytě červené kuličky plodů – zdá se, že ptactvu moc nechutnají. Do Evropy byla z Japonska dovezena poprvé v roce 1783. Je velmi oblíbená zejména v Anglii, ve státech Beneluxu a ve vlhčích oblastech Německa, kde vysoká vzdušná vlhkost a mírné zimy fungují jako výborný katalyzátor a keř roste do výšky i šířky.

Přestože vypadá jako interiérová rostlina a většinou je pěstována spíše v nádobách v bytech či kancelářích, dobře se jí daří v našem klimatu i venku. Doporučujeme ji sázet do stínu nebo na místo, kde bude chráněná před zimním a jarním sluncem, které by jí mohlo spálit vrchní vrstvu listů. Při silnějších mrazech (pod cca -20°C) rostlinu můžete na pár dní zabalit do bílé netkané textilie, abyste omezili omrzliny. Rostlina ale mráz velmi dobře snáší a i po silném omrznutí stačí ostříhat nevzhledné listy nebo vrchní části měkkých výhonů a spolehlivě regeneruje ze spodních, nepoškozených větví. Její olistění navíc zhoustne. Máme ji v zahradě již několik let a bez zimního zábalu přežila i hrůznou zimu 2005/2006 (minimální teplota klesla na -27°C po 3 noci) s cca třetinovým omrznutím. Stříhejte ji, pokud potřebujete, kdykoli od dubna do konce června. Nejlépe se jí daří na závětrném místě v polostínu či úplném stínu, kde dojde k plnému kontrastnímu vybarvení listů a dokáže tak osvěžit i tmavé zákoutí. Na slunci více zlátne a letní sluníčko jí často propálí listy. Půdu potřebuje vlhkou, dobře propustnou, normální až kyselou. V zimě, pokud nemrzne, zalévejte! Dobře mrazuvzdorná.