Čemeřice jsou díky své originální kráse pravými královnami zimní a předjarní zahrady. Jejich velké květy se často rozvíjejí již na sněhu, u některých druhů i dříve než sněženky. Květy vydrží dlouho a pokud kombinujeme několik druhů, mohou kvést až do půlky května. Díky nápadným listům jsou stálezelené druhy ozdobné po celý rok.

Čemeřice se v zahradách pěstují již od středověku, nejprve jako rostliny magické a léčivé; jako léčivky se ale nyní pro značnou jedovatost již nepoužívají.

Zahradní čemeřice lze rozdělit do dvou skupin. V první, ve které je méně druhů, jsou rostliny, které vytváří lodyhy nesoucí listy. Lodyhy přezimují a na jaře z jejich vrcholu vyrůstá květenství. Do této skupiny patří především čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus). Listnatá lodyha tohoto druhu na bázi dřevnatí. Květenství je bohaté, často i s více jak s 20 zvonkovitými, zelenými květy, které mají někdy purpurový okraj; květy jsou skloněné směrem dolů, velké asi 2 cm. Planě roste v jižní a západní Evropě, v Británii a v severní Africe, u nás místy zplaňuje. Rostlina je okrasná svým celkovým zvláštním vzhledem a velkým množstvím květů. Čemeřice korsická (Helleborus arguttifolius) pochází ze Sardinie a Korsiky, kde roste v lesích a středomořských křovinatých porostech. Má listnatou, květunosnou lodyhu. V květu dosahuje výšky přes 1 m. Stonek nese kolem dvaceti květů velkých asi 4 cm. Ač je barva květů světle zelených, květy jsou velice nápadné a ozdobné. Velké stálezelené listy jsou trojčetné, tuhé, kožovité listy, které mají ostnitý okraj a někdy jsou bíle znamenané. Vyhovuje jí světlé místo, které je zvláště přes zimu, chráněné před přímým sluncem. Půda by měla být bohatá, ale dobře drenážovaná. Nápadné stálezelené velké rostliny vynikají zvláště v zimě a předjaří. Vyžadují chráněné stanoviště v polostínu. Hodí se do teplejších oblastí.

Druhou skupinu čemeřic představují čemeřice vytvářející přízemní růžice listů, ze kterých vyrůstají květunosné lodyhy. V zahradách se setkáme jak s botanickými druhy, tak s jejich hybridy. K nejznámějším a nejčastěji pěstovaným druhům patří čemeřice černá (Helleborus niger). Planě roste ve vápencových Alpách (odtud jméno alpská růže), ale již ve středověku se její pěstování rozšířilo po celé Evropě. Svoje jméno získala podle černé barvy oddenku. Listy má přezimující, kožovité, znožené. Listeny jsou na rozdíl od ostatních čemeřic malé, celokrajné, nedělené. Květenství je chudé s 1 - 3 nápadnými velkými (až 7 cm) bílými či narůžovělými květy, které se otvírají v předjaří, u některých odrůd již na podzim či v zimě. Květy, jako u mnohých čemeřic neopadávají, okvětí však mění barvu do zelena či purpurova. Květy této čemeřice se také používají k řezu – čerstvé jako kytice, starší, zelené jako „doplňková“ zeleň. K méně často pěstovaným druhům patří dva druhy s purpurovými drobnějšími květy - patří stálezelená čemeřice tmavočervená (Helleborus atrorubens) a opadavá čemeřice nachová (Helleborus purpurascens). První pochází ze Slovinska, druhá je typickým průvodce východokarpatských bučin. Kvetou v dubnu. V poslední době se stále častěji v nabídkách firem objevuje také východoasijská čemeřice tibetská (Helleborus thibetanus). Od všech ostatních se liší tím, že má pouze dva měchýřky. Jsou to jemné rostliny, které raší a rozkvétají brzy na jaře. Hodí se do stínu, vyžaduje vlhčí vzduch a hajní podmínky. Vykvétají v březnu.

Většina zahradních kultivarů má původ v čemeřice východní (Helleborus orientalis).I v přírodě (roste na Kavkaze a severním Turecku) se jedná o velice variabilní druh. Má stálezelené listy. Květy jsou na stonku, jsou velké až 7,5 cm, zelenavé, bílé, růžové. Květy zahradní hybridů mají širokou škálu barev od světle zelené přes bílou a žlutou po růžovou, červenou, tmavě purpurovou až po černou, někdy s modrým nádechem - ojíněním. Rozdílný je také tvar a velikost květů. Oblíbené jsou bílé či růžově kvetoucí čemeřice s tmavými skvrnami. Byly vyšlechtěny i plnokvěté kultivary.

V obchodech se ale, na rozdíl od ostatních trvalek, prakticky nesetkáme s kultivary. Pokud je některé západoevropské školky nabízejí, tak jsou značně drahé. Dělení trsů je totiž málo výnosné a ani moderní laboratorní metody nejsou úspěšné. Proto se čemeřice rozmnožují výsevem. Semena se vysévají již na podzim (potřebují chladovou stratifikaci). Někdy rok i déle přeléhají. Výsevem se však nezíská jednotné potomstvo. Proto čemeřice raději nakupujeme na jaře, v době květu. V zahradní školce si vybereme rostliny, které se nám líbí.

Sázíme je do neutrální až mírně alkalické půdy s dostatkem humusu, nesnáší stagnující vodu. Pro bohatý růst a kvetení je můžeme na konci léta pohnojit plným hnojivem s vyšším obsahem fosforu. Stálezelené druhy, zvláště čemeřici korzickou můžeme přes zimu lehce nakrýt chvojím. Zahradní hybridy, které mají za rodiče čemeřici východní, čemeřice tibetská a nachová nemají přes léto přeschnout. Letní sucho nevadí většině jihoevropských druhů. Čemeřice dobře rostou v hajních podmínkách. Většinou je pěstujeme jako solitéry ve stinných partiích nebo se kombinují s dalšími jarními rostlinami. Pěkně působí jako předsadba před keři či jako podrost pod listnatými stromy. Stálezelené druhy se dobře kombinují i se stálezelenými listnáči. Pěkné pozadí vytvářejí čemeřicím také tmavě zelené jehličnany. Můžeme je použít i na obruby záhonů. Pokud jim vybereme vhodné stanoviště, tak dobře rostou, vyžadují minimální péči, na stanovišti rostou mnoho let a mnohdy se sami přesévají.