Zahrada, ve které neustále něco pokvete - neskromné to přání mnohého z nás. Neskromné, ale nikoli nesplnitelné. Je však třeba říci hned na začátku, že záhony ukazující svou tvář pouze z té lepší, barevné stránky v našich klimatických podmínkách nevytvoříte. Na to jsou rostliny příliš velkou součástí přírody, a příroda znamená neustálé příchody a odchody. Rozmanitost trvalek je však natolik velká, že téměř v každém ročním období některé z nich prožívají svůj vegetační vrchol.
Na co přišla Gertrude jekyll
Nejprve však malou odbočku do botaniky. Když se řekne trvalka - co to vůbec znamená? Ještě donedávna existovala zcela jasná definice: vytrvalá bylina s bylinným stonkem, která koncem vegetačního období odumírá a na začátku příštího se obnovuje, tedy zimovzdorná. O většině těchto znaků není pochyb, co však s onou zimovzdorností? Jakou zimu v tomto případě máme na mysli? Tu tuhou, dlouhou, řekněme šumavskou, nebo tu mírnou, spíše deštivou, jak ji známe třeba v Polabí?
Dříve musela trvalka označovaná za zimovzdornou přestát teplotu kolem - 20 oC. Dnes je botanická věda trochu liberálnější, čehož příčinou je pravděpodobně anglické zahradnictví. Ze svých cest po Anglii si nadšení zahradníci přivezli nejkrásnější trvalky, často sice citlivější, ale láska byla silnější: za pokus to stálo. Ukázalo se, že řada druhů je odolnější než se předpokládalo, jiné zimu nepřežily a na jaře už se neukázaly. Postupně se o pěstování citlivějších druhů pokoušelo stále více nadšenců, až se tímto trendem nakazila i řada zahradnických prodejen, které s patřičným upozorněním na nutnost zimní ochrany nabízejí i teplomilnější druhy. Tak si může každý vybrat ty své trvalky přesně podle klimatických podmínek v oblasti, kde žije.
Velmi zajímavá je historie vzniku kombinovaného trvalkového záhonu. Jako okrasný prvek je totiž v zahradách téměř novinkou. 19. století totiž kombinaci trvalek neznalo. Tehdy se vysazovaly většinou na okrajích kolem trávníkové plochy nebo v okolí domu, s velkými odstupy a pracně okopávanou půdou. Pokud snad existovaly nějaké květinové kombinace, šlo většinou o kobercové výsadby složené z pelargonií, voskovek a dalších nižších rostlin, tak jak je dnes známe třeba z historických pražských nebo zámeckých zahrad. Teprve dnes velmi známá Angličanka Gertrude Jekyll přišla s nápadem vyzkoušet kombinaci trvalek ve skupinách. Snad ji k tomu přimělo její zvláštní vidění světa, protože svou původní profesí byla malířkou. Když se koncem století začala zabývat navrhováním zahrad, objevil se v jejích projektech tehdy ještě neznámý prvek: trvalky sesazené do kombinovaných skupin v dlouhých a širokých pásech, ještě širších než dosavadní pruhy s květinami kolem trávníků. Kromě toho měly ještě nepravidelný tvar a často tvořily i samostatnou skupinu mimo okraj trávníkové plochy! Téměř revoluce v zahradní tvorbě, dosud uznávající pouze pravoúhlé tvary a řady, postupně začala zvykat zahradníky na skupiny volně ležící vedle sebe či za sebou s odlišeným tvarem a velikostí skupin. Getrude Jekyll navíc přišla na to, že barvy musejí mezi sebou pozvolna přecházet, aby celý záhon působil malebně a harmonicky. Zvláště si oblíbila rostliny pěstované ve starých venkovských zahradách a tedy velmi odolné. Řada z nás určitě pamatuje nebo alespoň zná rozlehlé zahrady kolem prvorepublikových vil, kde bylo i pro záhony s trvalkami dost místa (a hlavně času na údržbu, vždyť který aristokrat tehdy neměl zahradníka). I Getrude Jekyll počítala se sáhodlouhými záhony s minimální šířkou 2,5 metru, aby byla schopna dosáhnout rozmanitosti rostlin a kvetení od začátku jara do pozdního podzimu.
Zajímavostí trvalek, kromě jejich všestrannosti, je jejich životní rytmus. Na jaře raší a vyhánějí, během léta rostou a kvetou, na podzim vytvoří plody a před zimou zmizí pod zemí, někdy tak hluboko, jakoby je půda doslova pohltila. Pod zemí však žijí dál. Kořeny nebo rhizomy jsou plné síly, kterou nasbíraly během léta, a na jaře ji opět vynaloží na to, aby vytvořily nové výhony, silnější než loni. Trvalkový záhon se proto rok od roku mění a proto je péče o něj téměř dobrodružná. Bude skutečně vypadat tak, jak si jej představuji? Pro dosažení skutečně efektních a opticky působivých kombinací doporučujeme zaměřit se vždy na určitou dobu kvetení. Jak už jsme řekli, nepodaří se nám nikdy vytvořit takový trvalkový záhon, který bude po celý rok zářit barvami. Máme tedy dvě možnosti: buď zkombinujeme trvalky tak, aby na záhoně stále něco kvetlo, nebo - a to je obvyklé zvláště v Anglii - sloučíme trvalky kvetoucí například časně v létě a na podzim nebo na jaře a pozdě v létě. Tak dosáhneme dvakrát v roce nádherné záplavy květů a v mezidobí se o okrasné efekty postarají drobné keře nebo letničky. Jinou možností je také založit třeba v různých koutech zahrady dva či více záhonů s různou stěžejní dobou květu - ten, který právě pokvete, bude středem pozornosti, ostatní si na svůj hvězdný nástup teprve počkají.
