Konec zahradníkova půstu (1)

Květy prvních jarních nedočkavců postřehne po dlouhé zimě i největší zahradní nevšímavec. Paleta jarních rostlin je plná nepřeberného množství nejrozmanitějších barevných odstínů. Jedni z nás se snaží její nabídku co nejlépe využít a sestavují pestré mnohodruhové kompozice.

Druzí, po inspiraci přírodou, vysazují barevně střídmější plochy o to větších rozměrů. Tak či onak, jaro není v žádné zahradě smutným ročním obdobím.
Když začnou na jaře z měkké a promočené půdy vyrážet první kvetoucí rostlinky, vydáváme se na procházky zahradou častěji. Dlouhý zimní půst končí, zahrada ožívá a připravuje každým dnem novou podívanou. Zprvu ještě obaleni tlustou šálou obdivujeme nesmělou krásu drobných cibulovin, křehké špičky zelených výhonků trvalek a nalité pupeny dřevin. A jakkoli si v tápavém a pomalém předjaří slibujeme, že letos začneme sledovat vše hned od začátku, příroda nás nakonec předstihne. Přibývající sluneční paprsky urychlí jarní vývoj natolik, že přehled o vegetaci přece jen ztratíme -zatímco jsme zůstali zahleděni do květnových tulipánů, zahrada za našimi zády se zazelenala.
Ale nepředbíhejme, nastává předjaří. V březnu a první polovině dubna leží u nás mnohde ještě tlustá sněhová přikrývka, jinde se už zahrady probouzejí koncem února. V této době však není ještě nic stálého, během několika minut může vše pokrýt sníh. Jarním cibulovinám tato povětrnostní náladovost většinou nikterak neublíží, některé druhy začínají dokonce kvést ještě pod starým sněhem, a pokud nepřijdou žádné větší mrazy, zůstanou bez úhony i předčasně probuzené dřeviny. Nejvíce potěšení budeme mít v této době samozřejmě z rostlin v okolí domu. Sluníčko nás už sice vyláká i do těch nejodlehlejších koutů zahrady, ale pohodlně si v nich posedět ještě nemůžeme. První jarní rostlinky jsou navíc nízké, výrazná barva jejich květů sice láká prokřehlý hmyz k opylení, zároveň ale jako kdyby se celé ještě krčily před mrazem a hrozící sněhovou vánicí.

Kam s nimi?
Také při sestavování jarních kompozic platí v první řadě povinnost dbát na potřeby rostlin. Mnohé cibulnaté a hlíznaté rostliny vykvetou sice v prvním roce po výsadbě prakticky kdekoliv, dlouhodobou radost z nich však mít nebudeme. Jen ty, jejichž požadavky (vycházející ze stanovištních a klimatických podmínek jejich vývojových oblastí) známe a respektujeme, vydrží a prospívají na námi určeném místě několik let. V tomto směru můžeme jarní cibuloviny pro použití v našich zahradách zjednodušeně rozdělit do dvou skupin: rostliny teplých oblastí vyžadují teplá a suchá letní stanoviště. Pocházejí totiž z teplých oblastí přední Asie a Středozemí, kde musí čelit několikaměsíčnímu letnímu suchu bez jakýchkoli srážek. Patří sem jak rostliny osluněných stanovišť (z těch nejčasnějších například některé druhy krokusu - Crocus etruscus nebo C. flavus), tak rostliny letního stínu (ladonička - Chionodoxa luciliae, Ch. sardensis, krokus - Crocus tommasinianus) i celoročního polostínu (brambořík - Cyclamen coum). Naopak rostliny pro chladná a čerstvá letní místa jsou domovem na vlhkých loukách (například v dubnu kvetoucí řebčík kostkovaný - Fritillaria meleagris) a v čerstvých polostinných až stinných lesní porostech (sněženka - Galanthus nivalis či bledule - Leucojum vernum). Nejlépe nám požadavky této skupiny přiblíží skutečnost, že do ní řadíme naše domácí, středoevropské druhy. I ony přečkávají nepříznivé letní období v orgánech pod zemí - zatímco však tyto v naší vlhké půdě přes léto dozrávají, cibule a hlízy rostlin z teplejších částí světa často hnijí a slábnou. Výsadby jarních cibulnatých, hlíznatých a oddenkových rostlin zakládáme na podzim, zahradní příručky a zkušení zahradníci nám nejlépe poradí, který druh na jaké stanoviště a do jaké hloubky. Chceme-li dosáhnout přirozeného efektu, kupujeme raději více sadby od jednoho druhu a odrůdy než třeba i cenově velmi výhodnou pestrobarevnou směs. Většina druhů zůstává na stejném místě po řadu let, a tak necháme-li podzemní orgány každým rokem řádně vyzrát a zatáhnout, budeme se z jejich květů těšit každým jarem nanovo. A možná právě proto, že po odstranění zežloutlých listů přes léto zapomene, kde se ten který poklad vlastně skrývá.