Rostliny: Slivoně - botanické a pomologické třídění slivoní (1)

Slivoně tvoří z hlediska svého přirozeného výskytu ve světovém měřítku nejpočetnější skupinu ovocných dřevin, která se vyznačuje mimořádnou variabilitou všech svých znaků a vlastností a značnou přizpůsobivostí k různým podmínkám. V odrůdových sbírkách se na celém světě v současné době uchovává přes 6000 vyšlechtěných nebo krajových odrůd, podnoží a planých forem slivoní, které lze zařadit nejméně do 20 různých botanických druhů lišících se nejen svým zeměpisným původem a počtem chromozomů, ale také nároky na klimatické a půdní podmínky. Většina z tohoto velkého počtu odrůd se dosud pěstuje nebo se pěstovala v nedávné minulosti.

Mezi těmito odrůdami existují značné rozdíly ve velikosti, barvě, tvaru a v dalších plodových znacích v rozsahu, který nemá obdoby u žádného jiného ovocného druhu. Značná variabilita slivoní se projevuje také u všech stromových znaků, některé rostou jako keře, jiné vytvářejí kmen a silné kosterní větve. Pokud jde o zeměpisné rozšíření pěstovaných i planých forem slivoní, lze se s nimi setkat téměř na celém území mírného pásma severní polokoule, pěstují se i ve většině zemí mírného pásma jižní polokoule a v řadě oblastí subtropů. Díky své botanické a genetické rozmanitosti jsou dobře přizpůsobeny značně rozdílnému prostředí vytvářeném teplotními, vlhkostními a půdními podmínkami.

Ucelený přehled rodu Prunus, do kterého všechny druhy slivoní taxonomicky patří, byl zpracován Rehderem (1954). Tento přehled se postupně doplňuje o další druhy tohoto rodu, jejichž příbuznost se slivoněmi byla prokázána na základě studií roubové snášenlivost a podle plodnosti vzájemných hybridů (Eremin, 1983, Mowrey a Werner, 1990). Pěstitelský význam však má jen velmi omezený počet druhů. V celosvětovém rozsahu mají největší význam Prunus domestica L., Prunus cerasifera Ehrh., Prunus salicina Lindl. a některé hybridy, které byly získány jejich vzájemným křížením (Okie a Weinberger, 1996). Z nich je v Evropě nejdůležitější druh Prunus domestica L., česky slivoň švestka, v zahraničí se nejčastěji nazývá slivoň zahradní, domácí nebo evropská, jejíž hlavní charakteristikou je hexaploidní počet chromozomů (2n = 48).

Z botanického hlediska do rodu Prunus Mill. (slivoň) patří opadavé stromy a keře s kulovitými, vejčitými nebo pyramidálními korunami, s nahnědlou kůrou, bez trnů nebo s trny. Listy mají střídavé, tence blanité, jednoduché, většinou krátce řapíkaté, okrouhlé, elipsovité, vejčité, obvejčité nebo i kopinaté, s vedlejší žilnatinou ohnutou k vrcholu, která nedochází až k okraji čepele. Na řapících nebo na základu čepele se zpravidla nacházejí žlázky.

Květy. Květní pupeny mají po jednom až dvou (i několika) květech, které sedí na krátkých květních stopkách. Na dně baňkovité nebo trubkovité češule, ukončené pěti kališními cípy, sedí jediný volný semeník, který je lysý nebo téměř lysý a vznikl z jednoho plodolistu. Plátky korunní jsou volné, barvy bílé, zřídka růžové. Tyčinek je 20–30. Květy se rozvíjejí obyčejně současně s rašením listů.

Plody jsou typicky dužnaté, zpravidla jednosemenné peckovice s modravým ojíněním; někdy bývají ochmýřené. Pecka je se stran smáčklá, nejčastěji podlouhle vejčitá, hladká, rozbrázděná nebo vrásčitá.

Dřevo slivoní se rozlišuje na jádro a běl. Jádro je tmavožlutě až hnědě červené, někdy s černými nebo temněji hnědými skvrnami nebo pruhy. Úzká běl je žlutohnědé barvy nebo jen nažloutlá. Na příčném řezu se dobře odlišují letokruhy a dřevní paprsky. Specifická hmotnost slivoňového dřeva je 0,7– 0,8. Je pevné v tahu rovnoběžně s vlákny. Je však křehké v lomu, špatně štípatelné. Snadno přijímá polituru a dobře se leští. Používá se v řezbářství, soustružnictví a v nábytkářství. Slouží k výrobě nástrojů, dýmkových troubelí, střenek, k obkládání stěn, vykládání stolků a jiných ozdobných předmětů (intarzie).