Rostliny: Prunus salicina - japonská slivoň

Prunus salicina Lindl. – japonská slivoň (někdy uváděná jako čínská slivoň) má diploidní počet chromozomů (2n = 16). Pochází z Číny, kde je také nejvíce rozšířena, avšak přes dva tisíce let se pěstovala také v Japonsku. Stromy mají menší velikost a vytvářejí rozložité koruny, kterými se již na první pohled odlišují od švestek. Větve rostou rovně a zpravidla po celé délce dobře obrůstají krátkým plodonosným obrostem. Výhony jsou hladké, lesklé, červenohnědé. Listy jsou většinou protáhle vejčité, k vrcholu zašpičatělé, s okrajem jemně zoubkovaným a svým žilkováním připomínají broskvoně. Na jaře mívají načervenalou barvu. Z květních pupenů se vytváří jen malý počet květů (obvykle jen 3). Mají nejčastěji bílou nebo téměř bílou barvu a typická je pro ně tenká stopka.

Stromy japonských slivoní kvetou raně a téměř vždy hojně. V evropských podmínkách bývají květy často poškozovány zimními a jarními mrazy. V příznivých klimatických podmínkách však brzy vstupují do plodnosti a bohatě plodí. Plody jsou rozmanitého tvaru a zbarvení, většinou velké nebo velmi velké. Jejich základní barva je žlutá a v různém rozsahu a intenzitě bývá překryta červenou až tmavě fialovou barvou. Dužnina původních japonských slivoní má řidší konzistenci a nasládlou chuť. Celkově mají plody velmi atraktivní vzhled, avšak hodí se pouze pro přímý konzum. Japonské slivoně jsou lépe adaptovány pro jižní oblasti mírného pásma a lze je na rozdíl od evropských slivoní pěstovat i v subtropech.

Americkým šlechtitelům se v Kalifornii v minulém století podařilo podstatně zlepšit kvalitu odrůd japonských slivoní. Tyto odrůdy se rozšířily v teplých oblastech po celém světě a významně přispěly k tomu, že produkce japonských slivoní v posledních letech v celosvětovém měřítku převýšila produkci tradičních evropských odrůd slivoní a švestek. Značnou zásluhu na tomto vývoji měl americký pomolog a šlechtitel Luther Burbank, který již na začátku minulého století začal křížit tento druh s dalšími druhy slivoní, především s Prunus Simonii a některými původními americkými druhy (především Prunus americana).

Nové odrůdy japonských slivoní získaly z P. salicina velikost, chuť, atraktivní vybarvení a uchovatelnost plodů, zatímco druh P. Simonii jim předal pevnost a nezbytnou míru kyselosti dužniny, aciditu. Severoamerické původní druhy slivoní jsou častými dárci odolnosti proti chorobám, pevnosti slupky a vůně plodů (Okie a Weinberger, 1996). Bohužel přesný původ většiny nových odrůd tohoto typu slivoní není přesně znám, protože řada rodičovských odrůd použitých pro křížení vznikla jako semenáče z volného sprášení nebo byly vyselektovány jako semenáče neznámého původu. Hybridní charakter nových odrůd však byl potvrzen moderními metodami genetické analýzy založenými na použití molekulárních markerů. Největší podíl na genové výbavě těchto odrůd však má druh P. salicina. Mezi předky současných nejvýznamnějších odrůd japonských slivoní nejčastěji patří odrůdy ´Santa Rosa´, ´Burbank´, ´Methly´, ´Eldorado´ a ´Gaviota´ (Booprakob a Byrne, 2003). Japonské slivoně vyselektované v Kalifornii v naprosté většině nejsou přizpůsobeny evropským klimatickým podmínkám. Vyžadují dlouhou vegetační dobu a v zimě i v době květu snadno namrzají. Zatím se zde pěstují pouze ve státech jižní Evropy, především v Itálii, Španělsku a Francii.

Větší přizpůsobivost k evropským klimatickým podmínkám vykazují japonské slivoně, které vyšlechtil prof. Eremin na stanici Nikitského botanického sadu na Krymu. Asijské druhy slivoní a jejich některé variety křížil s velkoplodými odrůdami myrobalánu. Vyselektované hybridy křížil dále mezi sebou nebo s vybranými odrůdami původních druhů. Většina odrůd tohoto původu má menší nároky na délku vegetační doby a netrpí tolik zimními a jarními mrazy. Některé z nich se v našich podmínkách vyznačuji vysokou a pravidelnou plodností a patří k odrůdám s ranou dobou zrání. Častým problémem u nich však je nepravidelné dozrávání plodů a menší vhodnost pro transport a skladování. Nehodí se pro průmyslové zpracování. Perspektivní směr dalšího zlepšování odrůd slivoní nabízí rovněž křížení diploidních odrůd slivoní s meruňkami. V Kalifornii byla v posledních letech vyšlechtěna řada zajímavých odrůd tohoto typu při použití vybraných japonských odrůd křížených s meruňkami (P. salicina x P. armeniaca), které se podle svého původu nazývají plumcoty. Nejlepší z nich se v tamních klimatických podmínkách vyznačují vynikající chutí, která je sladší a příjemně aromatická. Dužnina je pevná, převážně žlutá, v době plné zralosti často načervenalá, někdy i tmavě karmínově červená.

Současná pomologická literatura vedle plumcotů rozeznává ještě hybridní odrůdy typu „Pluots“, což jsou často odrůdy, které údajně vznikly křížením podle schématu: Prunus salicina x Prunus armeniaca x Prunus salicina. Mají hladkou slupku a velmi se podobají ostatním odrůdám japonských slivoní. Další hybridní skupinu tvoří odrůdy typu „Apriums", které byly získány křížením podle schématu: Prunus armeniaca x Prunus salicina x Prunus armeniaca. Celkově se více podobají meruňkám než slivoním (Fideghelli, 2002). V posledním desetiletí vznikl v Kalifornii poměrně značný počet nových odrůd, které byly vyšlechtěny uvedenými způsoby mezidruhovým křížením nebo se na jejich vzniku podílely i broskvoně (Prunus persica). Všechny tyto šlechtitelské novinky se v současné době velmi často nabízejí v katalozích velkých školkařských firem, avšak teprve budoucnost ukáže, zda a v jakém rozsahu budou mít význam pro tržní pěstování.