Orchideje - co jsou to orchideje? (1)

Květ orchideje

Orchidejovou horečku probudily u Evropanů především velké barevné květy tropických zástupců těchto rostlin. Dnes stojí v oblasti zájmu i jiné znaky, např. podobnost květů s hmyzem (tak jako tořiče z rodu Ophrys), malé rozměry miniaturních orchidejí nebo intenzita barev orchidejí rostoucí v mlžných lesích.
Většina těchto rostlin má spíš malé, barevně nebo tvarově vždy zajímavé květy. Jen relativně málo druhů disponuje mimořádně atraktivními velkými květy. Ty jsou ceněny jako mimořádné pokojové rostliny.

Květ je souměrný, lze jej rozdělit jen na dvě zrcadlově stejné poloviny. Semeník je spodní, nachází se tedy pod kvetoucí částí. Později se přeměňuje v tobolku. Květ dále utváří tři vnější kališní lísky a tři vnitřní korunní lístky. Kališní lístky se také nazývají sepala (vnější okvětní lístky), korunní petala (vnitřní okvětní lístky). Toto v praxi užívané označení však není správné. Orchideje nemají kalich a korunu, ale okvětí (perigon), složené ze šesti lístků ve dvou trojčetných kruzích (pozn. odborného lektora).

Střední korunní lístek má vždy zvláštní tvar: je větší, silnější a také barevně odlišný. Nazývá se pysk (labellum). Tento pysk může mít např. tvar střevíce, jako u střevičníkovce (Paphiopedilum apod.). Na povrchu pysku je možno rozpoznat dužnaté výstupky. Tyto výstupky, destičky nebo rýhy se označuje jako kallus. Pysk bývá někdy prodloužen dozadu ostruhou, v níž opylující hmyz nachází nektar. Následkem otočení semeníku nebo jeho stopky o 180° během vývoje poupěte se pysk na otevřeném květu nachází vespod (resupinace) a slouží hmyzu jako místo pro přistání.

Všechny orchideje opylují živočichové, většinou hmyz. Tyčinky jsou u orchidejí zredukovány na dvě – někdy pouze na jednu, která je buď zcela, nebo částečně srostlá s čnělkou popř. bliznou. Takto utvořený, pro orchideje typický orgán se nazývá sloupek. Na špičce sloupku se nachází prašník, zatímco blizna je umístěna vespod. To vylučuje samoopylování.

Botanikové považují orchideje za jednu z nejmladších rostlinných čeledí. Nejstarší fosilní nálezy jsou staré snad jen 15 miliónů let – ve srovnání s jinými čeleděmi rostlin s fosíliemi starými 60 až 100 miliónů let! Připouští se, že právě z tohoto důvodu se evoluce těchto druhů nachází v plném proudu; proto nejsou jednotlivé druhy tak „usazené“ a lze je relativně snadno navzájem křížit, což je u ostatních kvetoucích rostlin spíše výjimkou.

Pahlízy a kořenové hlízy

Různá zesílení stonku (pahlízy) u mnoha orchidejí nemají se skutečnými hlízami nic společného. Tvoří je buď zesílené uzliny či stonkové články – potom jsou kulatější, podlouhlejší a více méně dužnaté –, nebo se skládají z více stonkových článků, které jsou zhuštěné do jednoho ztlustlého celku.

Tyto pahlízy (pseudobulbia) – pěstitel orchidejí je nazývá jednoduše hlízy – slouží pro ukládání živin a vody. U podzemních zesílení kořene, jaké existuje např. u rodu Orchis, se také jedná o zásobní orgán, avšak nikoliv o pahlízy ale o kořenové hlízy. Ostatně: za podobnost kořenových hlíz u rodu Orchis s varlaty malého chlapce vděčí čeleď vstavačovitých (Orchidaceae) za svůj název [řecké orchis = varle].

Na konci pahlízy se většinou nacházejí jeden či dva listy. Jsou větší nebo menší, měkké či dokonce dužnaté. Některé listy přežívají více vegetačních období, jiné zůstanou pouze jednu sezónu. Někdy jsou listy na stonkových článcích rozmístěny přes celou pahlízu. Některé hlízy překrývá listová pochva. Spojovací část (pojítko) mezi hlízami se nazývá oddenek. Většinou bývá tvrdý, dřevnatý, krátký nebo dlouhý.