Jehličnany - textura a barevnost

Textura

Je důležitá pro estetické hodnocení jehličnanů. Charakterizuje ji velikost, tvar, postavení, barva i lesk jehlic. V malých zahradních kompozicích vytváří kontrasty nebo iluze. I když je textura pojem relativní (může se na různých stanovištích a vlivem přírodních podmínek u stejných druhů částečně lišit), přesto můžeme rozlišovat v principu texturu vzdušnou (modřín), pevnou (cypřišek), jemnou (jedlovec) a hrubou (borovice černá).

Barevnost

Jehličnany vytvářejí širokou škálu barev a odstínů jehlic – od stříbřitých, šedých, sivých, namodralých, modrozelených, přes odstíny zelených až po žluté, žlutooranžové, hnědé až nafialovělé barvy.

Rozdělení jehličnanů do skupin podle barvy jehlic:

– světle zelené (kryptomerie japonská, modřín evropský, tisovec dvouřadý),
– zelené (borovice lesní, jinan dvoulaločný, smrk omorika, smrk ztepilý, zerav západní),
– tmavě zelené (borovice černá, tis červený),
– stříbřité, sivé, namodralé (jedle ojíněná, některé kultivary jalovce polehlého a jalovce šupinatého, smrk pichlavý),
– žluté a žlutě panašované (některé kultivary cypřišku hrachonosného, Lawsonova, tupolistého a jalovce čínského),
– další pestrolisté (některé kultivary cypřišku Lawsonova, jalovce chvojky).

Intenzita vybarvení je u většiny jehličnanů během celého roku relativně stálá. Pouze na jaře při rašení nových výhonů je barva (podle druhu) většinou světlejší, živější. V období ukončení růstu nových výhonů (polovina až konec léta) se barva pozvolna mění na původní, specifickou pro každý druh nebo kultivar. Vybarvení ovlivňuje oslunění. Na slunném stanovišti je vybarvení intenzivnější než ve stínu. Barva se u některých druhů výrazně mění v zimním období. Letní barva (žlutá nebo zelená) přejde v barvu bronzovou až hnědou, což může u pěstitelů, kteří neznají tyto barevné přechody, vést k mylnému úsudku, že dřevina odumřela nebo zmrzla. Tato výrazná barevná změna nastává například u kultivaru jalovce obecného (Juniperus communis ’Depressa Aurea’), u kultivaru kryptomerie japonské (Cryptomeria japonica ’Elegans’) nebo u mikrobioty (Microbiota decussata).

U jehličnanů opadavých (např. jinan, modřín, metasekvoje, pamodřín, tisovec) se barva vyvíjí v principu stejně jako u dřevin listnatých, tzn. že ze zelené v létě se na podzim před opadem jehličí mění na žlutou až hnědou. Jelikož je barevná proměnlivost jehličnanů menší než u opadavých listnáčů, budeme je používat hlavně tam, kde nám půjde o trvalou barevnou kompozici.

Jehlice jsou u některých druhů výrazným detailem. Jejich délkou až 20 cm vyniká zejména borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi) a borovice černá (Pinus nigra). Zajímavé jsou také jehlice pajehličníku (Sciadopitys verticillata).

Některé jehličnany se vyznačují nápadně lesklými jehlicemi, například jedle bílá (Abies alba), z introdukovaných jedle balzámová (Abies balsamea), jedle řecká (Abies cephalonica), jedle kavkazská (Abies nordmanniana), jedle obrovská (Abies excelsior), douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii), jedlovec kanadský (Tsuga canadensis) nebo zerav obrovský (Thuja plicata).

Některé, hlavně starší exempláře jehličnanů mají krásně vybarvenou nebo strukturálně zajímavou kůru nebo borku. V tomto ohledu má krásný kmen naše domácí borovice lesní (Pinus sylvestris), borovice Bungova (Pinus bungeana), cypřišek hrachonosný (Chamaecyparis pisifera), metasekvoje tisovcovitá (Metasequoia glyptostroboides), tisovec dvouřadý (Taxodium distichum) nebo tis červený (Taxus baccata).

U některých jehličnanů jsou nápadné i plody, jejich barva, tvar nebo množství. Barevně je nápadný svými červenými míšky tis (Taxus), velikostí nebo tvarem šišek například šišky borovice Bungovy (Pinus bungeana), borovice Coulterovy (Pinus coulteri), borovice himálajské (Pinus wallichiana), borovice těžké (Pinus ponderosa), borovice Jeffreyovy (Pinus jeffreyi), borovice Lambertovy (Pinus lambertiana) apod. Také šišky jedle korejské (Abies koreana), jedle španělské (Abies pinsapo), cedrů (Cedrus) a bobulovité šištice jalovce obecného (Juniperus communis) jsou výrazným estetickým prvkem.