Orchideje - co jsou to orchideje? (2)

Listy

Jako u všech zelených rostlin i listy orchidejí přeměňují za pomoci světla anorganické látky na organické, tedy provádějí fotosyntézu. Mají sice stavbu jako normální listy, ale přesto se liší. Listy mohou být okrouhlé, podlouhlé, měkké nebo dužnaté, jejich žilky probíhají souběžně. Se svými různě stavěnými listy, měkkými či tuhými, velkými či malými jsou orchideje optimálně přizpůsobené původním klimatickým podmínkám.

Listy bývají často uspořádány na stonku ve dvou řadách, protistojně. Jak již bylo zmíněno, mnoho výhonů má pouze jeden list, ostatní jsou zakrnělé a připomínají spíše šupiny. Jen málo orchidejí se pěstuje výhradně pro tuto jejich část.

Orchideje s ozdobnými listy

Téměř purpurově červené, se žlutými žilkami jsou např. listy Ludisia discolor, kterou lze v Evropě často koupit jako „Vánoční orchidej“. Tato rostlina má navíc i krásné květy. Ostatní orchideje s ozdobnými listy se však bohužel pěstují velmi obtížně.

Mramorování nebo síťkované žilkování listů se objevuje i u tropických druhů střevičníkovce (Paphiopedilum). S téměř červenými listy a světlým žilkováním odrážejí světlo. Orchideje někdy využívají těchto svých částí také jako zásobních orgánů, tak jako známý můrovec (Phalaenopsis). Na extrémně slunných místech je list redukován na jakési válcovité těleso, které slouží pro zásobování a fotosyntézu.

Jinou zvláštností je saprofytický životní styl několika málo orchidejí. Neasimilují vůbec nebo jen krátkou dobu a jsou závislé na symbióze s houbami. Své listy si ponechávají jen krátkodobě nebo je mají redukované do několika málo šupin.

Formy růstu

Podle formy růstu se orchideje rozdělují do dvou skupin s několika přechodnými formami:

• Sympodiální, tedy s více výhony stavěné rostliny má většina orchidejí. Období růstu ukončují každoročně vytvořením koncového pupenu a růst opět obnovují z postranního pupenu. Takto sympodiálně rostlé orchideje se mohou rozrůstat do všech stran. Popsaný princip je znám u domácích trvalek.
• Druhá skupina orchidejí se vyznačuje monopodiálním růstem, jde tedy o rostliny s jedním rostoucím výhonem. U nich roste hlavní výhon neomezeně. Růst však samozřejmě – v závislosti na klimatických podmínkách – prochází různými fázemi odpočinku, pak je ale znovu aktivován.

U sympodiálně rostoucích orchidejí se květy objevují na konci nebo po straně na výhonu, u monopodiálních jen po straně.

Kořeny orchidejí

Kořeny orchidejí se odlišují od kořenů většiny jiných rostlin. Jsou navenek tlustší, bílé, šedé nebo žlutavé, na povrchu měkké, nebo naopak tvrdé jako drát. U terestrických orchidejí, jako je střevičník, jsou někdy porostlé hnědým, žlutým nebo bílým vlášením. Rozvětvují se přímo z báze stonku a často se skládají do kořenového svazku. K růstu dochází na zelených špičkách. V neposlední řadě má kořen za úkol přijímat vodu a živiny, umožňovat dýchání a upevňovat rostlinu v půdě. Utvořil se však poněkud jinak, než jak bývá u rostlin běžné. Specializace orchideje může jít až tak daleko, že kořen přebírá i asimilační funkce.

Vzdušné kořeny jako optimální přizpůsobení

To, že většina orchidejí vyvinula tzv. vzdušné kořeny, souvisí především s epifytickým způsobem života. Tyto orchideje nejsou schopné přijímat vodu ze země. Mají ji k dispozici jen krátkodobě (po přívalech deště nebo rose), a právě tehdy musí vodu přijmout a uložit.

Kořeny plní i další úlohy, především slouží při uchycení k podkladu. Pokusíte-li se uvolnit epifytickou orchideu z místa, kde roste, nikdy se vám to nepodaří bez poškození kořenů. Ty vyrůstají těsně při povrchu podkladu (větve), přilnavě a využívají každé nerovnosti či skuliny. Když kořeny odumřou, přebírá upevňující funkci jejich zbytek tuhý jako drát.

Dále je kořen hostitelem houby, která prorůstá pletiva kořenů; po čase teristrická odrůda začne vlákna rozpouštět a čerpá z nich živiny. Tento jev se nazývá mykotrofismus nebo (endotrofní) mykorrhiza.

Stavba kořenů

Podíváte-li se na kořen epifytické orchideje podrobněji, můžete rozpoznat několik vrstev. Zvenku se nachází nejprve velamen, vícevrstvá epidermis tvořená především z odumřelých buněk, které absorbují vodu jako houba. Je-li suchá, má stříbřitou barvu, buňky jsou naplněny vzduchem. Ve vlhkém stavu prosvítají chloroplasty (v nichž se odehrává fotosyntéza) ze spodnější vrstvy vláken a propůjčují kořenu zelenou barvu. Tzv. propustné buňky vytvářejí propojení k centru kořene, tedy k samotnému vodivému systému. Za velamenem leží vnější slupka, doprovázená kůrou kořene a vnitřní slupkou, tedy poměrně pevná vrstva buněk (rovněž s propustnými buňkami).

Většina terestrických (půdních) orchidejí roste na humusu, tedy ve velmi propustné vrstvě substrátu, podobné měkké lesní půdě. I u nich je možné velamen najít, a tento fakt je nutné zohlednit při pěstování. Proniknou-li kořeny epifytických orchidejí do substrátu, přemění se. Budou spíše kulaté než ploché a vrstvy velamenu se zploští.

Dále jsou známy více či méně vodorovně rostlé, tenčí vzdušné kořeny, které posléze rostou vzhůru a připomínají koš. V něm se zachycují části listů a rostlin, zvířecí trus a zbytky organismů, např. hmyzu, které později slouží jako živiny. Další zvláštnost orchidejí je, že kořeny rostou pouze po dobu jednoho vegetačního období, pak růst ukončují, přesto však mohou zůstat plně funkční. S novým výhonem se začnou tvořit už jen nové kořeny. Narušené části se proto nedokáží zregenerovat.