Po objevu metasekvoje čínské si všichni mysleli, že jsou všechny veliké botanické objevy dvacátého století mezi jehličnany už za námi. Po tom, co byl objeven nejen druh, o kterém se myslelo, že dávno vyhynul, ale dokonce rod, se mělo za to, že zeměkoule už je natolik prozkoumaná, že něco podobného hned tak nehrozí. A jako už tolikrát, zase to byla mýlka. A jak je na tom wollemie patnáct let poté co ji vědecký svět objevil?

Prý to bylo desátého prosince v roce 1994, kdy zaměstnanec správy národního parku Wollemi David Noble slanil do úzkého kaňonu, do kterého nevedla jiná cesta než po laně. Zaujaly ho podivné stromy, které nikdy předtím neviděl. Odebral tedy pár větviček a za několik dnů je ukázal odborníkům na botaniku, aby mu řekli, o co jde. Ti však nemohli uvěřit svým očím. Noble jim přinesl větvičky ze stromu, který před tím znali pouze v podobě zkamenělin. Noble se stal ze dne na den slavným objevitelem. Strom dostal v angličtině ne příliš přesné jméno Wollemi pine. Bylo pak velmi zábavné sledovat, jak světové agentury referovaly o novém objevu a naši snaživí novináři, kteří (jak už to někdy bývá) často píšou o věcech, o nichž nic neví, snaživě „papouškovali“ angličtinu a informovali o objevu nového druhu borovice, která byla současníkem dinosaurů. Byla to dostatečně veliká senzace, aby jim pomohla ke čtenosti, a tak jim bylo docela jedno, že Wollemia nobilis, jak byla později vědecky pojmenována, nemá s borovicemi (krom toho, že se také jedná o jehličnan) vůbec nic společného, patří totiž do čeledi araukáriovitých (Araucariaceae). Vědecký název je také tak trochu hříčka. Rodové jméno Wollemia strom dostal podle národního parku, kde byl v roce 1994 objeven. Otázku tak trošku vyvolává druhové jméno nobilis, které v latině znamená vznešený, ale neslyšíte tam tak trošku i jméno objevitele? Ať už je to jak chce, hezky česky jí říkáme wollemie vznešená.

Tímto velikým objevem „přežvýkaným“ všemi světovými agenturami to ale všechno neskončilo, ba právě naopak – vše teprve začalo. Vyvstala závažná otázka – jak zachránit rostlinný druh, který dokázal nepozorovaně přežít miliony let v jediné skalní průrvě kdesi v buši jihovýchodní Austrálie, který může zahubit prostá lidská touha vlastnit něco výjimečného anebo třeba jen jeden jediný lesní požár. Je třeba pochválit australskou vládu, která se zachovala velice pružně a velmi rychle dala schválit zákon na ochranu přírody, který je vybaven sankcemi vpravdě drakonickými – jak pokutami, tak možností odnětí svobody. Dalším opatřením bylo absolutní utajení místa, kde stromy pamatující dinosaury v přírodě rostou. To všechno ale neřeší zranitelnost druhu vyskytujícího se na jediném místě na světě. Proto byl přijat program na záchranu druhu. Jeho principem bylo rozmnožit stromy a dokázat je poskytnout za vysoké ceny movitým zájemcům po celém světě a peníze, které z toho přitečou použít na ochranu místa jejich přirozeného výskytu. Rostliny z první generace množení se dražily vskutku za veliké peníze, ale ani dnes to není stromek, který si koupíte v každém druhém zahradnictví.

Nyní už je možné říci, že celý projekt byl úspěšný a wollemie zřejmě nevyhyne, i když v přírodě roste jen nějakých 100 stromů. Je totiž rozšířená po celém světě. Od roku 2006 je doma i u nás. Jedním exemplářem se chlubí i pražská botanická zahrada, kde byla rostlina umístěna do jakési klece, aby nedoznala úhony. Ale těchto pozoruhodných a vzácných rostlin už je u nás jistě víc a samotného by mě zajímalo kolik.

Wollemie se dá sehnat, i když stále ještě nepatří mezi nejběžnější a tím pádem ani nejlevnější rostliny. Když tuhle větu píši, vzpomínám na vykulené oči paní recepční v jednom nejmenovaném nizozemském hotelu, když zahlédla cenovku na stromečku v květináči a překvapeně se ptala, cože je to za vzácnost.

Jak to dál bude s wollemií? Uvidíme, jak rychle a kam se všude stihne rozšířit. Pravděpodobným limitem jejího rozšíření bude mrazuvzdornost. Zatím se o ní ví jen tolik, že v místě jejího přírodního výskytu teplota neklesá pod -5°C, a pak ještě existuje jedna zpráva z Japonska, kde prý vydržela až 12°C pod nulou. Znám ale jeden stromeček zasazený ve volné půdě pražských Vinohrad, i když sám jsem ještě tolik odvahy nenalezl a můj exemplář je stále ještě „hrnkový“. Přece jenom v Praze je vlivem působení člověka o dost mírnější podnebí než jinde.

Jisté je, že o vzácném a v přírodě naprosto jedinečném druhu dnes můžeme říci, že byl zachráněn a s uspokojením poznamenat: Kéž by příběhy všech podivuhodných a vzácných druhů měly vždy tak šťastný konec.

Fotografie:
1. Wollemia nobilis vypěstovaná z řízku má zatím jen půl metru na výšku.
2. Detail vrcholku wolemie vznešené.
3. Největší dendrologický objev konce dvacátého století byl ve své domovině zvěčněn na poštovních známkách.