Květinářství - historie

Květinářství je součástí zemědělství a vypěstované rostliny slouží k zlepšování životního prostředí nejen v interiérech, ale i sídlech a v krajině.

Vztah ke květinám se měnil i během vývoje lidské civilizace. U starých Egypťanů, Řeků a Římanů se používaly květiny hlavně k náboženským nebo slavnostním obřadům a pěstování květin bylo poměrně na vysokém stupni. Římané znali dokonce již rychlení květin. Oblíbenými květinami byly např. růže, fialky a sasanky. Zánikem antické kultury nastal v Evropě i úpadek pěstování květin.

Naproti tomu na vysokém stupni bylo pěstování květin v Japonsku a Číně, kde vznikl brzy hluboký cit pro rostlinu. V Evropě bylo ve středověku pěstování květin zatlačeno hlavně do klášterních a hradních zahrad. Oblíbenými květinami gotické doby byly lilie, růže, kosatce a konvalinky.

Renesance znamenala rozšíření dalších pěstovaných druhů, zvláště byl oblíben karafiát. Po objevení Ameriky a námořních cestách do Indie se objevily nové druhy květin, nyní užitkové brambory a rajčata byly pěstovány jako okrasné rostliny.

Pěstování květin v oknech bylo u lidových vrstev ve starém Římě a ve středověku již běžným jevem, ale pronikání hrnkových květin do evropského interiéru bylo pomalé. Šlechta a po ní i jiné majetné vrstvy pěstovaly cizokrajné rostliny ve sklenících a zimních zahradách.

Ve druhé polovině 19. století se projevuje naprostý úpadek vkusu, živé květiny jsou nahrazovány umělými palmami a kyticemi ze suchých exotických trav a listů palem.

Rozvoj květinářství se u nás projevil zvlášť po druhé světové válce, kdy se začaly u náš pěstovat ve větším množství významné květiny.

V dnešní době je člověk žijící ve městě stále více vzdalován od živé přírody. Rostlina v bytě i na pracovišti by měla být doplňujícím článkem přírodních prvků volné krajiny.