Z historie zeleniny a dalších jedlých rostlin - cesta do minulosti (2)

Poslal(a) 15.11. 2016 10:59:21 (378 čtenářů)

Snadno pěstovat a uchovat lze tzv. kořenovou zeleninu - rostliny okoličnaté.
PASTINÁK - mohutná nať, která může způsobit i slabší popálení citlivé kůže vystavené sluníčku, bílý, řepovitý kořen délky i 70 cm, nasládlý po mrkvi, vonící po petrželi. Vydrží v krechtu a sklepě do jara. To je charakteristika zeleniny, která tvořila významnou složku potravy člověka v době, kdy ještě neznal brambory. Dnes patří jen do směsi zelenin na svíčkovou nebo do polévky, spíše se pomlouvá, než aby se vyzdvihoval. Docela dobře by se z něj dal na nějaký čas vytvořit jídelníček i dnes. Dušený, vařený, zapékaný, ve formě pyré…

Z historie zeleniny: Mrkev na uskladnění nebývala vždy jen oranžová, ale i žlutá, bílá

Z historie zeleniny: Lilek se do Evropy dostal z Indického subkontinentu - Český raný

PETRŽEL - není tak výnosná jako pastinák, voní více, ale dnes je ceněná nad výše jmenovaným. Jako hlavní příloha by nejspíše nemohla delší dobu prosperovat. Pro tu svou intenzivní vůni a poměrně malý výnos.

MRKEV - i když ta původní měla jen tenký, nažloutlý kořen, postupem času se dostala do větší obliby než pastinák. Barva kořene není znakem degenerace, dává však směr jejího využití. Světlejší (mnohdy výnosnější, méně sladké) pro domácí zvířata, oranžové a tmavší pro člověka. V době kdy měl člověk nouzi, nejspíše nečinil rozdílu. Barva dnes nejčastěji pěstovaných odrůd není v dávné historii běžná. Při delším období konzumu by se menší obsah karotenu v málo oranžových odrůdách mrkve stal předností. Člověk by si zachoval svou přirozenou barvu.

CELER (bulvový) – jediná kořenová zelenina, která snáší přesazování, jinak nedá výnos bulev. Aromatická a chutná část pod listy vydrží dlouho čerstvá, nehnije. I dnes bývá hlavním jídlem.

Merlíkovité /dnes už vřazené do čeledi laskavcovité jako podčeleď merlíkovité (Chenopodiaceae)./
Rostliny zastupuje ŘEPA a různé merlíky, lebedy, laskavce pěstované na semeno. U řepy nejde o řepu cukrovou, ta se začala šlechtit až v době napoleonských válek, ale červenou a „objemový typ“ dnes výhradně krmnou, zvanou "burína". Červená se jí dodnes, dělat z ní jde polévka, omáčka, dusit se dá, vařit jako brambory, celá péct a pak sníst, je možné ji naložit do nálevu, zakvasit. A co teprve v době kdy nebyly brambory. Dnes už jen krmná řepa má stejné použití, řepánky se jistě dělaly i dříve než byla cukrovka, jako příloha se dá dochutit dle vůle kuchařky. Merlíky a též lebedy byly hojně používanou zeleninou. Jejich listy, popřípadě celé mladé rostliny se zpracovávaly na „zelené kaše“ na přílohu, kterou lze obecně nazvat špenát.

Jiná situace byla i v sortimentu luskovin. Bez fazolí a soji nám zbyde často konzumovaný hrách a též čočka, přibývají ve větší míře bob, vikve a lupina, hrachor, možná i cizrna.

Samozřejmě, že měl člověk i další plodiny na jídlo v zimě, jedl maso, houby, sušil, konzervoval a ukládal ovoce. Jaká byla v té době jídla chudých, když nebyly brambory na loupačku, rajčata a papriky na lečo, paprika do guláše, nebyly dýně (patizony, cukíny, Hokaida) na kompot, cmundu a smažení, vaření. Vařily se zahušťované polévky (pivní,…), pivo bylo v podstatě potravinou (pšeničné, ječné – „nefiltrované“, neuchovávalo se jako dnes, obilné kaše (prosná, později i pšeničná, ječná) Ke kávě a čaji jste si nemohli ani zapálit cigaretu, dýmku. Tabák přišel až ve stopách Kolumbových. Na čaj si lidé počkali do začátku 17. století a první kávy od Turka se v Praze dočkali ještě později (první kavárna v Praze byla od roku 1714).

Díky vykopávkám a obrovské představivosti archeologů a historiků (podložené znalostmi a v naší době i počítačovou technikou), nahlížíme do minulosti lidí, jsme schopni určit co jedli, z čeho jedli, zdali žili ve střídmosti nebo v blahobytu. Mimo písemných památek jsou asi největším pokladem místa, kam člověk odkládal to, co nepotřeboval či rozbil, kam házel zbytky - odpadkové jámy, žumpy, nepoužívané studny. Velmi hodnotným zdrojem informací jsou i historické kuchařky (tedy kuchařské knihy). Ovšem úplnou "lahůdkou" na smlsnutí jsou písemné záznamy o přípravě pokrmů.

Bohužel, botanik se někdy zlobí na zahradníka, ony totiž mnohdy "kořeny" nemají s užitnou částí rostoucí pod zemí nic společného. Přesto, že pod zemí rostou hlízy, oddenky, část hypokotylu, ztloustlý stonek a kdoví co ještě, pro zahrádku se hodí pojmenování kořen. Jiný problém je v tom, že můžeme vyjmout některou kořenovou zeleninu a nazvat ji například lahůdkovou, chřestovou, nebo ji zařadit do léčivek. Někdy lze dát přednost pojmenování obecnějšímu, najdeme tedy v jedné skupině (košťáloviny) rostliny z nichž se sklízí část podzemní (tuřín,...), „těsně nadzemní“ (kedluben), listová (kapusty), květní v různém stadiu vývoje (květák, brokolice).

Z historie luštěnin: Fazol žlutý pnoucí na semeno z Ameriky

Z historie luštěnin: Bob zahradní domácí druh rostlina s lusky

Text a foto ing. Ivan Dvořák

Články: historie zeleniny

14.11. 2016
275 čtenářů
Z historie zeleniny a dalších jedlých rostlin - cesta do minulosti (1)
25.04. 2009
22.41 kB čtenářů
Grilování a saunování ve stylu luxusu a vyjímečnosti
07.09. 2008
20.31 kB čtenářů
Září v zahradě
Diskusní fórum / Užitkové rostliny
08.02. 2015
21.33 kB čtenářů
Rajčata - pěstování
21.02. 2013
3.56 kB čtenářů
Černý kořen - pěstování
21.02. 2013
3.27 kB čtenářů
Česnek - pěstování
03.08. 2012
59.70 kB čtenářů
Paprika - pěstování
30.07. 2012
21.15 kB čtenářů
Plíseň česneku
27.06. 2012
9.02 kB čtenářů
Drobné ovoce - jahody
12.04. 2012
50.92 kB čtenářů
Příprava záhonů
29.03. 2012
5.58 kB čtenářů
Načervenalé listy rajčat
27.03. 2012
7.66 kB čtenářů
Zahrádka v pytlích
24.03. 2012
4.40 kB čtenářů
Fóliovník - co se dá vysévat
24.03. 2012
3.68 kB čtenářů
Hrách - pěstování