Václavka smrková(Armillaria ostoyae)
Převážně saproparazitická houba, k parazitizmu přechází na oslabených a přestárlých dřevinách.
Onemocnění václavkou se projevuje ve všech věkových skupinách roněním pryskyřice na bázi
kmene. Pod kůrou smrků jsou zpravidla vytvořeny bílé pláty syrrocia – bílého, blanitého mycelia, které se vějířovitě šíří.
Plodnice václavky smrkové jsou rozlišeny na třeň a klobouk. Starší plodnice bývají skoro lysé, okraj klobouku bývá rýhovaný.
Zpočátku je dřevo světle oranžově hnědé, tvrdé a hniloba proniká do zdravého dřeva. Ve směru do zdravého dřeva bývá ohraničena černou zónou. Ve druhé.fázi je dřevo světle žlutooranžově hnědé nebo žlutobílé, měkké, od první fáze hniloby oddělené černou zónou. Ve třetí fázi je dřevo značně rozrušené a jsou v něm výrazně zachovány dřeňové paprsky, které václavka rozkládá naposledy.
Václavka smrková je nejrozšířenějším druhem na našem území. Infikuje především smrk a borovici ve všech věkových stadiích, ale zcela běžně se vyskytuje na celé řadě dalších jehličnanů i listnáčů. Je zodpovědná
za převážnou většinu kořenových hnilob působených václavkami ve středních a nižších polohách na smrku a borovici.
V České republice jsou václavkou nejvíce ohroženy smrkové porosty na živných stanovištích středních poloh.
Největší škody způsobuje na porostech oslabených, zejména nedostatkem vláhy.
Ochrana proti václavce je pouze preventivní. Na lokalitách silného ohrožení smrku vysazujeme  přednostně listnáče. Ve značně infikovaných porostech je vhodné snížit obmýtní dobu na 70 až 75 let.