Pichlavé půvaby mahónie

Rod mahónie (Mahonia) z čeledi dřišťálovitých (Berberidaceae) zahrnuje na 90 druhů původem z Asie a ze střední a Severní Ameriky. Nízké a větší stálezelené keře jsou u nás běžně pěstovány v zahradách i parkových úpravách.

Žluté květy, modré plody Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) je domovem v západních oblastech Severní Ameriky. V našich podmínkách roste jako vzpřímený keřík, který málokdy přesáhne jeden metr. Ve vazačství jsou zubaté listy mahónie využívány díky jejich lesku a syté zeleni. Mladé a hodně staré listy jsou v zimě načervenalé. Květy mahónií jsou nápadné ve vzpřímených latnatých hroznech žluté barvy někdy s načervenalým nádechem. Podobně odzobné plody jsou černě purpurové s modrým ojíněním. Bobule jsou nechutné, nepoživatelné, ale pravděpodobně nejedovaté, každá obsahuje tři až pět semen. Dřevo mahónie cesmínolisté je pod kůrou nápadně žluté a dříve se této žlutozlaté barvy využívalo k barvení vlny.
Mahónie Bealova (Mahonia bealei, syn. M. japonica var. Bealei) je domovem v Číně, kde dorůstá až čtyř metrů, v našich podmínkách je menší. Listy jsou větší než u předchozího druhu a to 30 - 40 cm s devíti až patnácti lístky, které jsou pět až dvanáct centimetrů dlouhé. Zajímavostí je vůně květů této mahónie po konvalinkách. Plody jsou modročerné a modře ojíněné.

Pěstování a nároky
Mahónie jsou pomalu rostoucí keře. Daří se jim nejlépe, stejně jako cesminám, v řídkém polostínu. Dobře rostou i na slunném stanovišti, ale o to pracnější je jejich ochrana před zimním sluncem. Na kvalitu půdy nejsou náročné - optimální je propustná, živná a přiměřeně vlhká, raději lehčí než příliš těžká půda. Především mahónie cesmínolistá roste uspokojivě i na sušším a chudším stanovišti.
Velmi dobře snáší řez. Chceme-li udržet porost nízký, řežeme ihned po odkvětu