Zelenina nemusí být jen potravinou (1)

Prakticky celý rok jsme se zabývali pěstováním tradičnějších ale i módním druhů zeleniny. Tradiční jsou třeba zelí, okurky, kapusta, květák, rajčata, mrkev, bulvový celer, petržel v posledních cca 20 letech i cukety, módní (dříve pěstované, ale nijak v tisku neprotěžované) jako jsou různé dýně (např. hokaido – to se bez větší reklamy omezeně pěstovalo v České republice už v osmdesátých létech, tykev olejná, muškátová), lilky, celer řapíkatý, chřest, některé bylinky a asijská zelenina (kerblík, bazalka, saturejka, jedlá chryzantéma, čínské zelí, mizuna, listové a baby saláty,…). Časem se ukáže, co v té naší zahrádce poroste dobře a hlavně, co z toho, co vypěstujeme, bude rodina ochotně jíst.

Postupně se můžeme zaměřit i na zeleninu, která nám může pomoct se zdravotními problémy. Tedy s jinými, než pomáhá zelenina obecně (dík obsahu vitamínů, vlákniny, minerálních látek…). Můžeme pěstovat jen rajčata s vyšším obsahem lykopénu, druhy, které obsahují látky podporující činnost některých orgánů našeho těla, pomáhají při léčení nemocí. Třeba opomíjené brukvovité – kadeřávek, tuřín obsahují velké množství luteinu, který krom jiného dokáže snížit riziko rozvoje šedého zákalu, makulární degenerace. Více než tyto dva druhy zeleniny ho obsahují jen květy lichořeřišnice a syrové listy pampelišek. Lichořeřišnice je sice spíše brána za květinu, ale jako zelenina se neztratí. Jedlé jsou květy, listy, mladé plůdky se dají nakládat jako kapary, konzumovat se mohou i zralá semena. Pampeliška není jen plevel. Ve Francii se pěstují vybrané typy pampelišek, vhodné k jídlu přímo nebo po vybělení. Ty sice budou mít luteinu méně, ale nebudou tak hořké. Když se vrátím k tuřínu, tak ten pomáhá i proti dně. Po jeho konzumu se z těla vyplavuje více kyseliny močové než obvykle. Nemocným se tak uleví, postupně je může tuřín i vyléčit. Cukrovkáři mohou začít pěstovat černý kořen, čekanky a hlavně topinambur.

Zelenina dokáže zázraky. Teď v zimě máme příležitost hodně si číst, jak v knihách, tak na internetu (u počítačově gramotných), dozvídat se o zelenině víc než jen to jak se pěstuje, uchovává a zpracovává. Také je čas na poznávání chorob a škůdců, kteří se s námi v sezoně o úrodu dělili. Paměť je obyčejně nedostatečná, nevydá po čase potřebné podrobné informace potřebné k určení patogena, mnohem lepší je poškození zaznamenat pomocí fotoaparátu a v případě, že si neporadíme sami, zeptat se v nějaké poradně. A po jejich určení se pustit do hledání cest, jak se jich zbavit. Od těch nejspíše nejsnadnějších a nejúčinnějších – konvenčních, přes ekologicky šetrné (což se nemusí vylučovat) až po biologické, alternativní způsoby.