Zelenina nemusí být jen potravinou (2)

Mít svého zahradníka…

Prošli jsme jednu sezonu v zelinářské zahradě. Snažil jsem se v dané ploše dát dohromady to (podle mne) nejpodstatnějšího, co se týká zelinaření. Občas jsem musel být neurčitý, nemohl jsem říct: „teď udělejme tohle a teď zase něco jiného.“ Obecná pravidla sedí téměř všude, ale nedají se užít ve stejnou dobu. Hodně se to týká hnojení a ochrany rostlin. V teplých a sušších oblastech na zelinářských půdách můžeme naložit rajčatům hnoje dvakrát tolik než je obyčejně doporučené a výnos bude skvělý, chuť rajčat též. V oblastech kde málo prší ani choroby nebudou tolik řádit. Ve vlhčích podmínkách stejná dávka hnojení povede ke zbujení natě, k pozdnímu nasazování květů, k vyšší náchylnosti na houbové choroby. Když čtu různé zkušenosti pěstitelů zeleniny, překvapí mě, že někomu vychází, když do vysazeného, vzešlého česneku rozhodí hnůj. Ale vychází-li to více let, česnek tím netrpí, proč ne.

Sami postupně budete získávat zkušenosti, budete zkoušet věci jinak, tak jak je dělá soused, možná i tak jak by je soused nikdy nedělal. A budete-li mít úspěch opakovaně, po více let (jeden rok je v pokusnictví nic, čím delší je řada roků kdy jste něco nového zkoušeli úspěšná, tím je pravděpodobnost, že bude fungovat obecně), začnete na nový postup spoléhat.

No a právě proto, že zkušenosti se nabývají až mnoholetým opakováním stejného (a z toho pramenícího se vyvarování chyb), bychom měli mít každý svého zahradníka. Toho místního, který dělá sadbu ze semínek, pěstuje odrůdy, které místní žádají. Každý rok k tomu standardu přidá něco nového a postupně tak obnovuje či stabilizuje sortiment žádaný a v místě dobře rostoucí. Něco se neosvědčí, a tudíž dále nepěstuje, jiná odrůda nahradí podobnou, třeba citlivější či méně výnosnou. Místní zahradník neprodává sadbu teplomilné zeleniny tehdy, kdy z nějakého pěstitelského centra dorazila do prodejního centra, ale tehdy, kdy je to správné. Jsou i tací, kteří neprodají nic dříve, i když zdánlivě přicházejí o kšeft a možná i o pár těch nedočkavých zákazníků. Ale zůstanou mu ti spokojení a k nim se postupně přidávají další. Zahradník také ví, jaké to jsou odrůdy, které prodává. Něco si přečte v charakteristice odrůd, další pak vyčte ze záhonu. On totiž v zahradě pěstuje to, co množí. Čím složitější jsou místní podmínky z hlediska pěstitelského, tím potřebnější je ten náš zahradník… Doporučí, zdali chvátat nebo počkat, jestli dát hnoje lopatku nebo kýbl. Také s dost vysokou pravděpodobností odhadne, půjde-li daná zelenina v místě pěstovat, bude-li námaha odpovídající kvalitou úrody, výnosu odměněna kladným výsledkem.

Místní zahradník v Polabí, Poohří (Bohušovice), od Blanice (Vodňany) nebo na Znojemsku, v okolí Brna, na Olomoucku, ve Fryčovicích, může být i zelinář, který zde pěstuje zeleninu na velkých plochách. Obyčejně i část sadby prodává do okolí. Je závislý na výnosu, kvalitě sklizně, nepěstuje tedy nic špatného, naopak. Jenže přidává mnohdy v péči o úrodu více úsilí než my doma. Výnos musí zaplatit pracovníky, stroje, náklady na vše okolo firmy. A tak zalévá, ošetřuje proti chorobám a škůdcům, hnojí. Pokud bychom se chovali stejně, budeme mít výnosy obdobné. Pokud budeme péči šidit, budeme se zejména v letech, která přejí více rozvoji chorob a škůdců než růstu úrody smutně chodit dívat na ta velká pole, jak jim to roste. A tak, když vedle těch velkých je ve vsi ještě někdo menší, zkuste se zastavit u něho. Nebude mít možná špičkové holandské odrůdy, bude možná pracovat se semeny z nabídky firem v kategorii Hobby. Bude to tedy náš člověk.

Já zahradníka mám. Pěstuje zeleninu, květiny, bylinky. Odrůdová skladba nabízené sadby je z roku na rok možná ze tří čtvrtin stejná, jen část se mění. Pokud se novinka osvědčí (ti, kteří si sadbu koupili a pochválí výsledek, chtějí to samé i příští rok), má po dvou třech letech naději dostat se do pevného základu a vystrčit z něj tu „nejhorší“ z původních stálic. Zejména se to týká rajčat, okurek, paprik, salátů. Tak to bylo třeba s keříčkovým rajčetem ŠEJK, nebo s okurkou ZUZANA F1, se salátem MAJOR. No a něco doslova propadne. U nás to byl listový celer. Spíše jsme věřili, že lidé nebudou stát o celer řapíkatý, než o naťový, ale výsledek je takový, že jako bylinka či koření se používají listy celeru bulvového (každému stačí) a vedle něj je zájem jen o sadbu celeru řapíkatého. Teď je na řadě lilek. Teplá léta by mu mohla přát i u nás v nadmořské výšce přes 400 m. Už jsem ČESKÝ RANÝ pěstoval před rokem 1990, ale tehdy o něj nikdo nestál. A tak jsme ho doma dávali do leča, dělali z něj kaviár, zapékali ho a pořád rostl a zrál další a další. Dnes je receptů mnohem více, tak snad se mu bude dařit a obohatí jídelníček rodin vlastně už na okraji bramborářské oblasti.