Předjarní květena má vedle škály cibulovin a nemnoha dřevin své zástupce i mezi trvalkami. Je jich pěkná řádka, ale přesto se všem ostatním začala jedna z nich v posledních letech vzdalovat a stojí nyní prakticky v čele obliby mezi všemi předjarními květy. Tomu kvítku se latinsky říká Helleborus a jako čemeřici ji známe hojně z babiččiných zahrádek i u nás.
Čemeřice
Čemeřice jako kulturní rostliny
Intenzivní kulturní šlechtění čemeřic nemá příliš dlouhou historii a donedávna se soustředilo především na H. niger co se týče rannosti a velikosti květu. Jsou vyšlechtěny vcelku stabilní linie s květy kolem 9cm v průměru, velmi čistě bílými a schopnými kvést na vánoční trh, čímž se z čemeřice stala květinářská kultura.
Křížením keřových druhů mezi sebou a bylinných k tomu se docílilo celé řady velmi pěkných rostlin. Vedle primárních hybridů H. x nigercors nebo H. x sternii, vzniká řada kultivarů odvozených od křížení, které započal slavný šlechtitel Eric Smith a které nesou označení H. x ericsmithii. Vyznačují se neobyčejně pohlednými měděně růžovými tóny, které vnáší do celé rostliny, lodyh, řapíků i bází květů. Jejich mrazuvzdornost ale silně kolísá kultivar od kultivaru.
Jednou ze skupin, která nyní prožívá bouřlivý rozvoj je H. torquatus, specielně plnokvěté formy, které se zatím v nemnoha pastelových barvách začaly objevovat na anglickém trhu. Květní plátky jsou relativně úzké a proto budí zdání střapatosti.
Prim mezi čemeřicemi drží ovšem samozřejmě Helleborus orientalis, druh velmi proměnlivý od Řecka přes Turecko až po kavkazskou oblast. V 70.letech se jejich selekcemi zabýval Eric Smith či Elizabeth Strangmann. Průlom nastal až o pár let později, kdy se do věci vložila anglická dáma jménem Helen Ballard. Je o ní známo, že začala svou šlechtitelskou práci až v pozdním věku a to se čtyřmi rostlinami! Dvě červené a dvě bílé čemeřice. Naučila se sama německy a posbírala po Malorce, Korsice, Jugoslávii a Kavkaze všechno co jí přišlo pod ruku. Do své smrti v roce 1995 (bylo jí 86let), položila základ všech hlavních šlechtitelských linií a většinu barevných odstínů také završila pojmenovaným kultivarem. Dvě barvy, modrá a oranžová, které sama nedokončila, zůstávají ještě dnes nedostižnými. I když i ona se přiblížila velmi a každým rokem se objevují nové rostliny. Kříženec H. niger a H. lividus nese její jméno H. x ballardiae a semenné linie z jejícho křížení se obecně nazvývají H. orientalis Helen Ballard Group. Svou práci předala k neskrývanému údivu anglických zahradníků německé šlechtitelce Gisele Schmiemann a to rostliny včetně svých poznámek. Malý náklaďáček, kterým definitivně opustila tato práce území království, byl sledován s určitými rozpaky. Gisela spustila úspěšně prodej semen a semenné linie čistých barev nechala podchytit patentem jako sérii ´Ladies´. Tak jí plynou poplatky z každé prodané rostliny. Pokračuje ve šlechtitelské práci a údajně by měla domoci k návratu některých kultivarů pojmenovaných Helen do kultury.
Britové ovšem nespí a pokračují v liniích Helen Ballard dál na rukou mnoha dalších. Jedničkou je jistě tým kolem Johna Massey v Ashwood nursery, Will McLewin, Roger Harvey, rodiné týmy v Blackthorn (R.&S.White) nebo Fibrex (H.&D.Key) a řada dalších nejen v Anglii, ale i ve Spojených Státech. Kultivarové skupiny jsou nyní zhruba následující:
čisté barvy nejcennější jsou žluté, oranžově lososové, nachové, sytě melounové, černé či modrošedé
plnokvěté či vícekorunné ceněné jak v čistých barvách, tak žíhání, přelivy, tečky. nejsou zcela plné, vytváří semena.
sasankovité poloplné typy s různou délkou plátků druhé koruny, které mají často různě tečkované či žíhané plátky
skvrnité - v různé intenzitě červeně až vínově, někdy se slévají v oka, v podstatě na pozadí všech dostupných barev
stříkané sklánějící se květy daly za vznik stříkaným okrajům z vnější strany květů v různých kombinacích barev
hvězdicovité poslední výkřik šlechtění, úzkoplátečné typy, zatím v jednoduchých barvách
Helleborus na zahradě
Možná to tak nevypadá po tom všem šlechtění, ale čemeřice si zachovaly to pěkné ze svých pěstitelských vlastností a kromě několika teplomilných druhů vhodných pro chráněná stanoviště s dobrou drenáží se ujmou v lecjaké zahrádce. Jejich přirozeným stanovištěm je hajní podrost, proto vyžadují alespoň bludivý stín až stín. Vyberete-li jim místo, které je s živnou a humózní zemí, budou za to velmi vděčné. Zálivka v letních měsících jim také prospěje i když například keřovité druhy jsou na přísušek zvyklé. Jako dlouhověká trvalka se také delší dobu stabilizuje na místě, pokud jí však stanoviště vyhovuje, tvoří mohutné trsy a může se i bohatě přesévat. většinou toto zplanění nepřesáhne ale přirozený rámec a nevyžaduje razantní zásah.
Čemeřice výrazně podpoří předjaří ve vaší zahrádce. Kvete dlouho a i po dokvětu zůstávají okvětní plátky vybarvené. Může tak směle doplnit řadu jarních cibulovin, sněženky, talovíny, kosatčíky, ladoňky, krokusy a mnohé další. Z trvalek se jistě potká s plicníky, prvosenkami, barvínky či mochničkami. Může tvořit podrost i pod řadou ranně kvetoucích dřevin jako Vibrunum x bodnatense - kalina, Lonicera x purpusii - zimolez, Hamamelis
Ondřej Fous, www.hosta.cz
