Co jsou to kaudexy a pachykauly? (1)

Vysvětlování pojmů kaudex a pachykaul musím začít poněkud zeširoka, protože jejich původ byl podrobně popsán nejprve v zahraničí a k nám se příslušná literatura dostala složitou cestou a s velkým zpožděním až koncem 80. let minulého století. Vlna popularity tzv. kaudiciformních rostlin začala mezi pěstiteli sukulentů v Anglii, a to údajně kolem roku 1963. Jako zakladatelé hnutí jsou označováni Frank Horwood a Keith Mortimer z Leedsu, později ještě Chris Pitcher z Bradfordu. Avšak mnoho rostlin uváděných v současné době jako kaudiciformy bylo ve sbírkách pěstováno již dávno před tím a termín kaudiciform uvedl do sukulentní literatury jako první G. D. Rowley v roce 1948. Po roce 1965 začali výše jmenovaní pěstitelé propagovat a nabízet mnoho druhů, které do té doby v kultuře nikdy nebyly a o nichž předtím v mnoha případech neinformovala ani literatura o sukulentech. Díky bizarním formám mnoha novinek se proto mezi britskými sukulentáři ujal hanlivý, avšak hojně používaný název T.C.P.'s (Turnips, Carots, Parsnitps, tj. řepy, mrkve, petržele).

Slovo kaudex bylo známé už v 18. století za časů Linného, kdy obsahovalo řadu významů, jako kmen, kořen atd. Kaudiciformy a pachykauly lze zařadit do některé ze škatulek nazvaných životní formy rostlin a je vhodné připomenout, že například Rankiauer (1937) klasifikoval životní formy rostlin podle způsobu umístění jejich vytrvalých orgánů a přežívajících výhonů. Díky nadzemním, málo rozvitým pupenům v období sucha je možné podle Rankiauera definovat např. Dioscorea elephantipes jako chamaefyt, i když autor používá tento termín spíš pro plazivé byliny a dřeviny. A ještě dříve Kerner (1904) napsal: ,,Vytrvalé stonky přikryté pouze tenkou vrstvou země, nebo ty, u nichž je často jenom spodní část ponořená v zemi, mají mnoho společného. Každé jaro z nich vyrůstá několik výhonků, které rostlinu nevyčerpávají, spíš naopak, zásobují ji živinami vyprodukovanými listy, přičemž objem stonku narůstá.“

Toto je zřejmě struktura, kterou o půl století později Rowley nazývá kaudex. Někteří botanici zdůrazňují, že název vytrvalá stonková hlíza je přesnější, a domnívají se, že by měl mít přednost. Na druhé straně se větší polovina botaniků shoduje v názoru, že po mnohaletém používání je možné názvy kaudex, kaudiciform zachovat, a to zejména mezi pěstiteli sukulentů.

Podívejme se tedy znovu na nejvíce citované definice těchto pojmů. G. D. Rowley v roce 1986 napsal pro slovenský časopis Cactaceae, etc. (roč. VII., č. 4.) následující článek: „Když jsem jako student v článku z roku 1948 znovu zavedl slovo kaudiciform v novém významu, snil jsem trochu o tom, že tyto rostliny budou jednoho dne předmětem obdivu. Značná část mého snažení se od roku 1948 soustředila na úkol, vytvořit co nejpřesnější obraz o početných růstových formách rostlin, přizpůsobených na přežívání v podmínkách pouští, a na určení charakteristických vlastností každé z nich. Není to snadné. Milujeme čistou a přesnou klasifikaci, ale příroda tvrdohlavě odmítá zůstat v kategoriích a škatulkách, které pro ni člověk vymýšlí. Proto vždy nacházíme nějaké výjimky a přechody, které se vymykají všem našim pravidlům.“

V tabulce v knize je jeden z pokusů, jak by se daly uspořádat různé růstové formy rostlin. Dánský ekolog Raunkiaer (1934) navrhl vhodnou terminologii pro ,,životní formy“, v nichž jsou rostliny charakterizované podle toho, v jaké úrovni nad, či pod zemí leží jejich obnovovací (vegetační) pupeny. Jednoleté rostliny tvoří pochopitelně samostatnou skupinu, která zde není zahrnuta. Kaudex je podle Linného definice osy rostliny složené z hlavního kmene a kořene. U více nebo méně sukulentních rostlin je kaudex různě ztlustlý podle toho, kolik vodozásobního pletiva obsahuje. Může růst na povrchu půdy (viz například Pachypodium brevicaule), v povrchové vrstvě půdy (Brachystelma foetidum) a také z poloviny nad i pod zemí (Dioscorea hemicrypta). Obvykle, i když ne vždy, mají tyto rostliny opadavé listy. Zcela samostatně je třeba uvažovat o listových a stonkových sukulentech, jako jsou Cereus, Euphorbia a Didiera. Tyto cereusovité a kaktusovité rostliny mají pravidelně uspořádaná žebra s hrboly a rostou článkovitě nebo sloupovitě.

V široké škále rostlin odolávajících suchu a tvořících kořenovou hlavu (kaudex) nacházíme jednu životní formu, která je velmi typická a specializovaná. Jako její příklady budou nejlépe vyhovovat Testudinaria (Dioscorea) elephantipes, ,,sloní noha“, některé tykvovité druhy (Kedrostis africana, Gerardanthus macrorhizus) a východoasijská Stephania rotunda. Vyznačují se totiž ostrým rozhraním mezi asimilačními (vyživujícími) orgány, což jsou jednoleté, tenké, listnaté, poléhavé nebo popínavé výhony, a zásobními orgány, jimiž jsou masivní, dobře chráněné kaudexy. Je to životní forma především přizpůsobená k přežití v oblastech s dlouhotrvajícím suchem a nepravidelnými dešti. Kombinaci těchto charakteristických znaků říkám ,,kaudiciformní syndrom“. Uvedený typ rostlin, na rozdíl od jiných typů, není v přírodě početný, ale pro sběratele kuriozit (botanických zvláštností) je velmi přitažlivý.